Václav Havel a Dominik Duka: společný výslech
Exkluzivní besední pořad, setkání dvou mimořádných lidí, prezidenta Václava Havla a arcibiskupa Dominika Duky. Jde o reminiscenci na jejich setkání, která se konala v cele věznice na Borech a která se stala místem propojování teologických, filozofických a společenských témat a myšlenek. Důležitý je aktuální rozměr, tedy promýšlení současných palčivých témat naší společnosti.
Společný výslech byl setkáním dvou bývalých muklů: Václava Havla a Dominika Jaroslava Duky před kamerami. Ve věznici na plzeňských Borech se sešli v roce 1981. I když spolu neseděli tzv. na jedné cele, seznámili se, spřátelili a pravidelně setkávali k rozhovorům nad společenskými, lidskými a náboženskými otázkami.
„Seděli“ spolu a zamýšleli se ve vězení nad otázkami o Boží existenci i nad budoucím uspořádáním svobodné společnosti a církve. Nyní spolu znovu „seděli“ v pořadu ČT. Jaké jsou jejich vzpomínky, hodnocení i výhledy? Jaké mají pohledy na současnost církve a společnosti, jaká jsou jejich přání? Divákovi se naskytne mimořádná příležitost naslouchat, sledovat rozhovory obou spoluvězňů, kteří měli a mají vliv na formování společnosti.
Rozhovor byl natočen v pátek 11. 11. 2011 v intimním prostředí podkrovního bytu arcibiskupského paláce s kulatými okny s výhledem na Prahu.
V objetí dalajlamy
Když byl Václav Havel v roce 1989 zvolen československým prezidentem, pozval na oficiální návštěvu Jeho Svatost 14. dalajlamu. Kvůli možným hospodářským problémům s Čínou si takové pozvání troufnul z tehdejších státníků málokdo. Od té doby byl dalajlama v Československu vícekrát a s V. Havlem se stali dobrými přáteli.
Když byl Václav Havel v roce 2011 téměř na smrtelné posteli, přijel se s ním dalajlama rozloučit. Nešlo o návštěvu státní nebo bůhvíjak oficiální. Naštěstí toto setkání stačili režisér Viliam Poltikovič s kameramanem Miroslavem Součkem natočit s tím, že záznam se stane základem budoucího dokumentu o přátelství obou mužů. Nikdo v tu chvíli netušil, že bývalý prezident skutečně za týden zemře.
Režisér využil části dokumentů, které sám v minulých letech natáčel, v lednu 2012 dotočil významnou slavnost Kálačakry v Indii, které se dalajlama účastnil a s použitím jeho poslední návštěvy v Praze dokončil dokument s názvem „V objetí dalajlamy.“
Poslední vzkazy Václava Havla: Církevní památky
Pokud jde o ty památky a církev. Teď zdá se, se dospělo k jakési dohodě, z čehož je třeba se radovat. Doufejme, že to bude dotaženo do konce. Ale při těch všech debatách, tady se dokonce objevila šílená a absurdní myšlenka, že má být referendum o restitucích, já myslím, že se při všech těch debatách zapomíná na jednu věc: že ty památky, ať už patří církvi, nebo zatím státu, nebo komukoliv, ale především to jsou církevní památky, že ty dávají ráz naší zemi, ráz naší krajině. To je něco za čím sem lidé jezdí. Do jakýchsi přínosů společnosti církví, je třeba zahrnout i to, že vlastně ta církev významným způsobem dala profil té zemi a dává ho a bude ho dávat doufejme i nadále. To by při těch úvahách a při té práci na těch církevních restitucích a vracení církevního majetku mělo být vždy znovu přihlíženo k tomu, že ten majetek není nějaká libůstka omezeného počtu věřících, ale že to je celospolečenské vlastnictví sloužící celé společnosti a i člověk, který v životě nebyl na mši, tak nějakým způsobem těží z toho, že existuje v jeho vsi krásný kostelík, byť by z toho těžil jen tak, že mu to zvyšuje obrat v obchodu s pohlednicemi.
Poslední vzkazy Václava Havla: Město a aglomerace
Co by dělal turistický ruch, nebýt té specifické atmosféry naší země. A co mě velmi zlobí a rozčiluje, o čemž často mluvívám, je právě neúcta k tomu historickému profilu té země. Takové nesmyslné stavění jakýchsi hangárů kolem měst, které jsou projevem určité, řekl bych přímo pýchy, že ukazují kolik pozemků si mohou koupit. Mezi těmi hangáry jsou ohromné plochy ničeho, step tam je. A někdo na nás vyplazuje jazyk, jakýsi globální vlastník, který tím dává najevo, že si může koupit tenhle kopec, tohle město a možná i tuhle zemi.
Poslední vzkazy Václava Havla: Evropská unie uvnitř sebe
Já sám jsem velkým přítelem té myšlenky sjednocené Evropy. Zvláště v té dnešní době se mě to zdá být důležité. Podívejme se do historie. Většina válek vznikla v Evropě, nebo jí vyvolaly evropské státy, evropské zájmy. Tady už nebyla válka, nepočítáme-li tedy bývalou Jugoslávii, tady už nebyla válka mnoho desetiletí. A je to mimo jiné i dík tomu integračnímu procesu. Já myslím, že je velmi důležité, že samozřejmě jeho součástí musí být vzájemný respekt k identitě těch členů, že, ale zároveň loajalita těch členů k tomu celku.
Poslední vzkazy Václava Havla: Evropa a vztahy mezi národy
Myslím si, že velký úkol Evropy dnes je umět se chovat v rámci celého světa. Umět se chovat k ostatním. Je jasné, že tak významné fenomény, jako je například ta arabská vzpoura proti diktátorům, nebo podobně, jako je nesmírný hospodářský rozmach Číny, to jsou věci, které nemohou zůstat Evropou nepovšimnuty. Ale způsob jakým se k nim chová, musí mít jakousi dnešní době odpovídající podobu. Nemůže to být ten paternalistický, jakýsi kolonialistický, nadřazenecký způsob. My můžeme nabízet to, k čemu jsme se dopracovali v budování demokratického systému politického, ale zároveň to nikomu nemůžeme vnucovat. My můžeme, když někde náš soused vraždí, tak můžeme mu v tom v jakémsi okamžiku zabránit, jako Saddámu Husajnovi, nebo podobně. Můžeme nejrůznější pomoc poskytovat, vzdělanostní, finanční, ale je to třeba dělat se zvláštní citlivostí. Myslím, že to je jeden z velkých úkolů té dnešní Evropy. Ano, rozvzpomenout se na ty hodnoty, kultivovat je, a zároveň je takovým nějakým zdvořilým způsobem nabízet, aniž je komukoliv vnucujeme.
Poslední vzkazy Václava Havla: Globalizace a národní zájem
Já nevím přesně, co to jsou národní zájmy. Já si myslím, že jsou jakési zájmy obecně lidské, společenské, nejrůznější. Jsou-li to záměry dobré, tak jsou i našimi národními zájmy. Pak jsou jiné zájmy, které třeba nesdílíme s jinými. Já nevím: oprava nějakého kostelíka, opravdu je asi v našich rukách víc než v rukách globálních společností. Ale proč zdůrazňovat jejich národnost a koukat se na to, jak se ten kostelíček rozpadá. Důležitější je na něm pracovat v duchu těch občanských různých iniciativ a tím děláme něco, byť možná skromného, i pro náš národ.
Poslední vzkazy Václava Havla: Duchovní základ státu
Já jsem ve svých prvních projevech prezidentských mluvil o duchovním státě. O státě, kde rozhodující jsou ty základní hodnoty, na nichž je stát jako jakési strukturované společenství založen, že. Zdá se mi, že aspoň já bych cítil jako své dost velké zklamání a doklad mé malé předvídavosti, když jsem věřil, že se nám to s našimi historickými zkušenostmi, se zkušeností té první republiky Masarykovy, Masarykova humanismu a tak dále, že se nám podaří udělat demokratický stát západního typu, který přeci jen bude vyzařovat čímsi novým, čímsi trošku jiným. Právě tím, jak bude vycházet z těch některých bazálních duchovních hodnot. Často se o mě píše jako o prezidentovi, který provedl rozmanité chyby. Měl-li bych jmenovat nějakou opravdu velkou a důsažnou chybu, pak tou chybou asi bylo, že jsem daleko důkladněji nesledoval a neprosazoval to pojetí státu, to pojetí politiky, to pojetí naší země, vlasti, našeho vztahu k přírodě, našeho vztahu k památkám, které jsem deklaroval v těch svých prvních, takových řekl bych trošku idealistických projevech, že. Vytýkal bych si malou agresivitu, abych tak řek‘.
Poslední vzkazy Václava Havla: Politik
Politik by měl být někdo, kdo si cosi myslí, cosi co má hlavu a patu, kdo to zdvořilým způsobem nabízí. Může se stát, že s tím část lidí, nebo nikdo nesouhlasí. Nesmí propadnout panice a začít věřit v něco jiného. Musí umět s nadhledem, přesvědčivě, zdvořile trvat na svém, a on časem ten respekt získá. A nezíská-li ho, tak co. Tak ho nezískal. Ale stavět politiku na té ideji, abych se uchoval u moci a získal co největší množství hlasů, ať už říkám to nebo ono, to se mi nezdá být správnou cestou. A jsou mnozí politici, kteří si myslí, že toto mají dělat. A jsou jiní, kteří mají velmi dobré myšlenky, nápady a neumějí to vysvětlit a cosi kuňkají někde a žádný si jich moc nevšímá. To také není dobré. Má zkušenost je, že člověk může upoutat pozornost veřejnosti tehdy, dovede-li mluvit stručně, jasně, srozumitelně, užívá-li pokud možno česká slova, nekonstruuje složité vazby, takové, že člověk ke konci věty už neví, čím ta věta začínala. To je určité umění. Já sám to moc neumím, ale domnívám se, že ta budoucí generace nových politiků bude do značné míry záviset i na tom, nakolik kdo umí stručně, jasně, srozumitelně, otevřeně říci, co má na mysli.
Poslední vzkazy Václava Havla: Postavení politiky ve společnosti
K té budoucnosti: já osobně mám ten dojem, že se ocitáme v okamžiku jakéhosi přelomu. Tady u nás (souvisí to se střídáním generací), tady u nás se obvykle tak jednou za dvacet let cosi děje, cosi otřásá. A těch dvacet let už uplynulo. A já mám ten dojem, že jsme před nějakým otřesem k dobrému. A jakési pokusy, takové náběhy, tu byly v podobě těch nových stran co vznikly. Ovšem to se ukázalo být veskrze asi nedostatečné. Ale mě se zdá, že takové odcizení, které existuje mezi společností a politikou nemůže trvat věčně, nemůže se zhoršovat, nemůže vlastně přinést nic dobrého. Tato generace přeci jen možná, snad, při tom dalším společenském chvění, či dokonce otřásání, vyprodukuje a vyšle do světa nějaký trošku jiný typ politiků, a že se to postavení politiky začne trošku měnit a zlepšovat.
